V MÍRNÉM VZDUCHU TICHÝCH TRAV.

Ó dospělosti klidných citů

a zralé zrno rozumu,

jak konečně jste vzrostly mi tu

těch cetek děckých na rumu!

Ó tichý vzduchu

beze vzruchu,

v tom zlatém, mírném podnebí:

vás píseň má dnes velebí!

Ni led ni žádné exotiky,

jen tráva, hle, jak zelená –

ó známe ji juž bráti s díky

a dvorně sehnout kolena,

a v levo, pravo

zvolat: bravo!

a na svých citů dobrý šat

cár modních šašků navlékat.

Svůj názor? K smíchu! Na hranici

jej jako Abel jehně dát –

vždyť všickni jsme jen smrtelníci

a sám i Bůh měl oběť rád.

Pak jistě za to

darem zlato,

ač dlaň-li zdvihneš nesměle,

ti hodí velcí přátelé!

A z hlavy tvé jak z jejich doupat

– to neřku, že to bude dým –

leč jistě něco bude vstoupat

až k nebes klenbám modravým.

Tak z mládí k stáru

beze sváru

i jíst i spát vždy budeš zdráv

v tom mírném vzduchu tichých trav...

Za pravdou jít i bez ctitele,

mít na lež výkřik – marný hon!

Toť tajemství je chůze celé:

dát pozor šelmám na ohon

a dělat s námi

obřad známý:

Ne zdravě žít, jak duch chce snad –

leč pokrytecky umírat!

Ó dospělosti klidných citů,

dozralé zrno rozumu,

jak konečně jste vzrostly mi tu

těch cetek dětských na rumu –

ó tichý vzduchu

beze vzruchu,

v tom zlatém, mírném ponebí:

náš věk vás nad vše velebí!