V míru.

Po chatách, zámcích zasedají v míru,

když jiné bojem odpravili z víru –

v ten vír se brzy vracejí zas k boji

ti lidé, šťastní ve vraždícím roji –

ještě ten prapor letí do azuru,

jak pro dobré by rozpínal se vzhůru!

A denně letí jako orli vzhůru,

v dol patří, kde kdo ještě žije v míru,

s té výše zvratné místo do azuru

se nesou k němu v dotěravém víru –

ti lidé, šťastní ve vraždícím roji,

by vyrvali ho z míru toho k boji!

Mne zvali také k životnímu boji,

mne vyzvali, bych s nimi letěl vzhůru

a naděje pln, zahynul snad v roji,

jenž nepřítelem žádoucímu míru,

mne zvali též, jenž v denním, sprostém víru

svou duší v míru mířil do azuru!

A za co bije prapor do azuru?

Proč lidé šťastní žijí v takém boji?

Vždyť, třeba v žití neustálém víru

se chvílí vznesou ve vřavě té vzhůru,

přece jen spadnou do nížiny míru,

ba v propasť pod něj v nepoctivém roji!

Já duši vyrval bojovnému roji.

Chci žít’, chci jak vy spěti do azuru,

však na perutech lásky, v stínu míru,

vám roven, ve všem bez nesváru v boji –

vám ruku tiskna, půjdu s vámi vzhůru,

však v souladu, ne v zápasícím víru!

A třeba zápas, ne však v takém víru,

bez závisti a ve šlechetném roji –

ten zápas, vedle sebe letět’ vzhůru

ku světlu slávy, prací do azuru –

snad prací ještě ve šlechetném boji,

však láskou půjdu s vámi jenom v míru!

Jen cestou míru spěji k žití víru –

bez vášně v boji vraždícími roji –

až do azuru, výš a vždy jen vzhůru!!