V MÍRU PŘÍRODY

Jít – přemýšlet – vzpomínat beze slov,

mech pod krokem, nad hlavou lesů krov

a v duši mír hor, obzorů a luk,

šum listí, ptačích písní tichý zvuk,

dech vůní kouzelný, v něm mládí vzkaz,

kraj – pohádku, v něm obraz na obraz.

Volání jiter, když se rozední,

pod žhavým sluncem výkřik polední,

hru barev v soumraku, když večer ztich,

a na konec taj nocí stříbrných,

kdy země vysílá svých vůní dech,

v sny proměněný, noci na křídlech,

a člověk v tichu, jež se rozhostí,

se stává netělesnou bytostí.