V MÍZE JARA.

Do trávy zlatý paprsk sedl,

on za ruku si jaro vedl

a každé řekl ratolesti:

teď do snů již a štěstí!

Ve vrkoč jilmů zelenavý

hned poupat nasel závoj plavý,

a sotva dychl, šeptlo mlází,

že na mech perly sází.

Pak vzlétl habrů na koruny

jak boží lásky úsměv slunný

a nežli kdo se nadál, višní

se kadeř stříbrem pyšní.

Jen bujným šlehl k břehu okem

a zachvělo to nad potokem,

duhových jepic pestrou směsí

on píseň našel kdesi.

Dva žluté krčky, skryté zpola,

hle, z hnízda pěnkav k sobě volá,

cos zašumí o máji zlatém

a v doubí znikne chvatem.

Rci, drahá, jaké asi dříme

v něm kouzlo? Pojď, ať uvidíme,

zdaž tolik je v něm snů a květů,

co blaha na tvém retu!