V MLHÁCH.

Tak těžce dnes to na mne dopadlo.

Povzdech se šíří v kruzích do ticha.

A hladina je jako zrcadlo,

jež dechem svým kdos plně zadýchá.

Kol sebe cítíš tíhu oceli.

Z vod husté páry vzhůru stoupají.

Tak od všeho tě v středu oddělí,

a na bolest se ani neptají.

Jen místy, kudy pluji, na blízku

lsti olova jsem se tak ulekl.

Vím, dnes kdybych sjel veslem do písku,

že na dně bych se tebe dotekl!

A želím všeho, co je zamženo,

co pozbylo v par mlze rysy své,

jak na věky by bylo ztraceno...

– To že jen mně se nikdy nestane –!