V mlhách.

Jak bílé dechnutí Zimy

mlh vidina jemná rozpjala křídla.

A veliké skvrny žluté a hnědé a rudé

juž umdlených stromů na křídlech mlžiny hasnou.

Stojím na skalním trsu a do mlhy zírám...

Závratné ticho prosáklo mlhou,

obzory všechny ztonuly ve vlhké běli.

Jen veliké skvrny žluté a hnědé a rudé stromových korun

jak mrtvé oči pohaslých přátel bijí v mou duši.

: Z rudých zřím výčitku stydlého Slunce,

výčitku kajících vášní,

výčitku uzrálé bolesti za rozkoše květy;...

hnědé jsou smutkem zmařených tužeb

a žluté planou šílenstvím krásy Života konce.

Stojím na skalním trsu a do mlhy zírám,

z ní strašlivé oči výčitek, smutků a šílenství

bodají v můj vylhaný klid duše.