V MLHÁCH.

Lká poryv větru v zahradách a v opuštěném kraji,

kde ohně poslední vás pozdravují, než-li zhasnou

jak upomínka na plody, jež pro nás nedozrají,

protože léto odešlo kam’s v dálku bezehlasnou.

A hmota, která políbením slunce změnila se

ve tvary květů živoucích a v touhu vonnou,

v div sladce mdlý, jenž zvonil v dívčím hlase,

v polibky horkých rtů, jež v blahu chvíle tonou,

nicota, která v illusi nám rozkvetla a lhala,

v nic opět vrací se a v mlze zvadá,

klam duhy, poklad, který nebesa nám slibovala,

a sen, jenž vzlétnout chtěl a k zemi padá.

Zříš, v mlhy jak by vše se propadalo,

i města vzdálená a život jejich lidí,

mátohy stínů chvějivých, o nichž ti jen se zdálo

a jichž tvé oko nikdy víc již neuvidí.

Klid svatý s večerem jde blíž a z dáli

jen píseň pastevcovu slyšeti tak žhavou.

Ó, naslouchej: v té písni bohové se smáli,

v ní léto zakleto je se svou slávou.