V mlhavé touze.

V mlhavé touze a ve zlatých snech

jsem bloudil lesy a po ladech

tak lehký, tak volný, jak ve vzduchu pták;

leč v srdci, pták sladce mít nemohl tak!

Paprslek slunce pad’ v lesní chlad,

já musel se za ním vzhůru podívat

tam k nebi vysoko, kde ani mrak,

vždyť v duši mé bylo také tak!

Té písně hluboké, co táhla skrz les!

mé mhavé touhy s ní splynuly dnes,

splynuly v píseň; snů zlatý pták

s ní odlet domů, tam do oblak. –