v mlhavém ránu

do mlhy kráčím šedivé a bílé,

v podzimní báj o tisíceré víle,

jež v lukách válí se i po vodě;

však mohli by to být i zástupové,

jež lenivě tu kouří z lulky nové,

mé lulky dým se tomu podobá.

dráždivý, vlhký pach je v celém kraji,

do klece ze stínů nás zavírají

ty chladné páry plazící se kol:

mě na břehu i stěny rákosové

i černou slípku, která šerem plove

a krkem zdá se tiše veslovat.

a čímsi tajemným tu dýše ráno,

však všecko je tu řádem požehnáno,

dusím své chrchlání, bych neplašil.

u těchto živlů je i básník zticha,

jenž nesmí mlčet tam, kde panská pýcha

a ziskuchtivost šlapou po lidech.