V MLZE.

Večerní mlhy v divém tanci spějí

přes holá čela skalných balvanů,

jak by to byly v boje plachém reji

obrovské stíny dávných titanů.

A slunce v pádu v jejich let se noří

a v nich své šípy láme zlacené...

ó takto krví srdce moje hoří,

když hledám v sobě božství ztracené.

Ó kéžby srdce v upomínek šeru

jak v mlhách měsíc zdřímlo na chvíli!

vždyť i ten vánek usnul na jezeru

a jenom časem rákos zakvílí.

O zašlé touze zní ta píseň dumná,

o klamných snech, o věčném zápasu,

a v novém pláči hne se třtina šumná,

jak v srdci mém by našla ohlasu!

K modlitbě noční havran v mraku volá,

zem oblékla se v roucho smutkové,

oltářem jejím – tato skála holá,

dým z oběti – to sloupy mlhové.

Posvátné ticho... plamen šlehne výše –

to červánků jest rudá záplava...

ó, z těchto žárů co to na mne dýše,

to za obět mé srdce skonává.

Na rubáš zemi nebe mlhy dává,

červánků růže v šeru uvadly,

a z hlubin nebes tajemná noc vstává

a opírá se o hor zábradlí.

S ní myšlénky mé vrátily se k zemi

a dávná touha zas mne jímala,

jak by ta noc i se hvězdami všemi

po celý den v mém srdci dřímala.

V kotouče mlhy dělí se a pojí,

jak duchů řady táhnou k měsíci,

v jich šerý plášť zem zahalena stojí,

jak před oltářem žena kající.

Slyš vzdechy její – větrů žalování,

a hvězdy v pádu – slzné křišťály...

ó jaký div, že kouzlem vzpomínání

bolesti staré v slzách zaplály!

Ó kdybych mohl unavený bolem

zde věčně státi v němém strnutí,

až velduch světa v mlze lít’ by kolem

a hvězdnou se mne dotek’ perutí!

Leč k čemu hostím takové sny v lebi?

sem na ně sluncem mého nadšení!

vždyť neurvu-li nesmrtelnost nebi,

což pak jsem víc, než mlha v jeseni?!

Ta báj života... kdo ji vyslech’ celou

bez žalných slz a s čelem bez vrásky?

ty její růže trní v cestu stelou,

a v posled mřeš, jak žil jsi bez lásky!

Pak v perlách rosných tužby tvoje skanou

a v temné noci najdeš přítele,

pak hvězdy slávy v mrtvém srdci vzplanou

a bílé růže chladném na čele.