V mlze.

Hruď plna dum, vzduch prosycen je chladem,

a lesy v bílém stopeny jsou kouři.

Jak těžký oblak nad mlčícím sadem

u samé země hustá mha se chmouří.

Šat vlhne v ní a dech ji v nitro vnímá,

je plno kol jí, kam se ohlédnete:

jak pod peřinou luh v ní tiše dřímá,

a sami, i kdy vztyčíte se zpříma –

až po pás do ní vehrouženi jdete!

A v mračnu tom, jež líně kol se plaví,

a pohyb tají vlastních vašich kroků –

nic kouzlem svým váš obdiv nezastaví!

Jen kaštan chvilkou zjeví se kdes oku

jak obra stín – a jak se z mlhy noří,

a vzdorně vznáší větvic nad ni metly:

tak vyjímá se v bílém jejím moři

s tím zbytkem listů, jež mu na nich hoří

– jak černý lustr se zlatými světly...