V MODŘÍNECH

V květnovou zeleň modřínů,

ve smaragdovou lázeň

hodil jsem srdce únavu

a mozku střízlivou kázeň.

Dostal jsem ukrutnou, divou chuť

celý se ponořit do ní;

ne jako člověk, jak strom se chvět

pod cvalem větrných koní.

Tak zatraceně býti nah!

Tak moudrý, pevný, svěží!

Tak samozřejmě přijímat

měnlivý život, jenž běží!

Celý jsem vtiskl se do stráně,

jí sestoupil jsem až ke dnu,

čekal, až zapustím kořeny

a větve zelené zvednu.

Modřínů vlající chocholy

nad hlavou šuměly mi,

les v nitro vcházel mi pomalu

a všemi smysly mými.