V mrazu.

Ve slavnostně úbělovém šatě,

z něhož svítí diamantů zář,

kráčí Zima přes nivy a hatě,

v dálné kraje noříc slunnou tvář;

kráčí od hor přepodivným spěchem

a svým mrazně jedovatým dechem

tajeplně za své noční chůze

šňůry perel věsí na haluze,

snítky hvězdným obalujíc mechem.

Podél silnic, kde zní saní zvonky,

stříbro skládá v mocných závějích,

na klenoty mění travin stonky,

z neoraných vzrůstající lích;

na ujetou dráhu ptáků četa

s ojíněných stromů dolů slétá,

zrna lovíc troušená té doby

bedlivého vozky ze zásoby

nebo dětmi darem v cestu setá.

Jak se chvěje sbor ten zmořen prací,

před chodcem jak prchá, ale zas

k starému se nalezišti vrací

na chudobný zimy hodokvas;

málo je, co pro hlad s cesty trží,

sotva zkřehlých na nožkách se drží,

téměř bez vlády jsou křídla malá;

zima jim je k pleci upoutala.

Lze-li žít v té mrazu divé strži?

Rostou mrazu nájezdníci krutí,

stále hůř, čím noc se blíží víc,

kde se skrýt? vždyť valnou sněhu sutí

vnikla zima stromu do větvic;

v úběl sšedly kštice sosen v lese,

buk tíž sněhu zrádnou sotva nese,

modřín vzdychá, smrk se chví a stená,

sosna v bílou loktuš zahalena

shýbá se a starou hlavou třese.

Kamo na noc, přeubozí ptáci?

Ach, kam jinam nežli v stromů skrýš,

k větvím přitulí se ubožáci,

kde svá hnízda budovali spíš;

jak se choulí, jak se tisknou k sněti,

jara zvučné básně, nebes děti,

jak jim srdce buchá, hruď se chvěje,

a mráz stále krutší hvozdem spěje

po křišťálném sivých mraků setí.

Ptačí hlava na ňadra se shýbá,

rozželená strachem níž a níž,

mráz ji hladí, celuje a líbá,

k srdci vniká stále blíž a blíž,

provívaje rozčechrané peří,

až, jak ondy druhu v zkvetlém keři,

poddává se ptáče jeho vůli

a jak pestrá kulička se skulí

k patě stromu, v lesa pološeři. –

Dozpívalo. Ach, co písní asi

šírým krajům zahynulo s ním!

Zelené až rozpoutá zas vlasy

sličná země jarým osením,

úplné-li její jaro bude,

úplné-li naše as, či všude

pozná velká příroda, že v mlází –

kde dřív zpíval – vzletný zpěvák schází,

jenž svou duší už jí nezahude?

Pozná jistě, srdce mi to praví,

že snad vůní navrátí ho v květ,

neb jak rým jej pošle usmívavý

v básníkova srdce zvučný svět,

k nekonečné písni lidské touhy,

neb jak výkřik utrpení pouhý,

jenž se z temna žití v blankyt nese...

Či přilítne – divně hruď se třese –

spásy vzkazem v hrobu sen můj dlouhý?...