V MRTVÉ ZÁTOCE. (II.)

Proud teď se valí. A tak dravý proud,

že břehy rve, že kus země trhá.

Proud, jehož cíl je těžko uhádnout:

bere a dává, s břehu na břeh vrhá.

Jaký to život, jaký okamžik!

Jak bahno náhle nuceno se hnouti!

Jak dravý živel do zátoky vnik’!

A jakou kořist vidíš v dálku plouti!

Byl zlobou proudu stržen kdesi most,

loď rozbila se, trochu prken zbývá.

Klid zátoky je dávná minulost:

vše temně hučí, burácí a zpívá!

U břehu sedím. Mžik? Den? Mnoho dní?

A je to možno, že by tak se žilo?

– Buď tedy zdráva, svatá povodni.

Buď zdráva nám a vykonej své dílo!