V „MRTVÉM DŮLU“.

Sám šel jsem cestou. Bylo pozdě... K ránu...

Podzim se houpal na sněti...

Nad lesem váhal krahuj, v kterou stranu

že na jitřní lov zaletí...

A bylo mdlo tak, jako po nemoci,

kdy se jen unaveně sní...

Zem zkřehlá, procitajíc z noci,

vzezření měla podzimní...

Hor modrá dálka byla zimomřivá,

ve větru nezněl jitřní hlas...

A smutným šperkem měla jabloň křivá

z babího léta bílý vlas.

Na zemi stopa, kolej vytlačená –

a do ní čerstvě spadlý list...

A je tak lhostejno, zda muž či žena

prošli již smutkem těchto míst...

Tak studených, že se tu nezapláče,

aby zem v slze nezjevila krev,

tak nevlídných, že ani zatoulané ptáče

tu neusedne na větev...

I vůz tu divně v štěrku zaharaší

a kousek dál se odmlčí...

Říkají lidé, že tu straší,

byť dávno čakan netrčí...

Sám nevím, jak jsem v zamyšlení zašel

do těchto smutku plných míst...

Vyšel jsem včera, když se soumrak snášel,

a nebylo již možno číst...

A šel jsem šerem, tmou... Teď k jitru svítá...

Zní z telegrafní tyče kvil...

Přede mnou v cestě stopa – kolej vrytá...

Proč jsem se tady zastavil? –