V MRTVINÁCH...

Sem plný žár se těžce slévá dolů

na kamenaté, nahé mrtviny,

na pruhy chorobných a žlutých travních stvolů,

z nichž živý nejde výdech jediný.

Jen brouk se černý, vážný v opuštění

přes kupky písečné jak v beznaději plazí,

však pohyb, zážeh životní zde jiný není, není.

Je nebe bledé bílým ohněm zkázy!

Jen tenká kůže z převleklého hada

v troud zkoralá juž chví se na kameně,

kam nový žár vzňatého nebe padá

a padá, padá stále, neznaveně...

I brouk juž zalez. Dne finale se blíží,

západ se rozlil splavem bledorudým

a v lože vyhřáté se hrozný kolos níží...

Proč nežehnáš těm, Pane, místům chudým?