V. MUDru Frant. Mesanymu.

Kdybych králem byl, tvou šíji

ověnčil bych mnohou zdobou:

Mauriciem, Theoboldem –

vlastnoruční list pak s holdem

přivěsil by baronii

k jménu tvému. Jak by všici

vlastenci a výtečníci

pleše své ti ukázali,

když bys vyšel na ulici!

Města chloubou okamžitě

byl bys prvou, zvali by tě

na bankety, na funusy,

prvé místo všude musí

pro tebe být připraveno,

a šmok každý – však to znáš –

olizoval by tvé jmeno

s podlízavou uctivostí,

slovem: byl bys „osobností“,

zdobou obce, zkrátka: „náš“.

Ale básník může pouze

s obdivem si vzpomínati,

že tě viděl, jak jsi náhle

rámě Smrti rozepřáhlé

zachytil. A jaks jí dlouze

s pronikavou jadrností

vykládal, že času dosti

na tuhle má oběť věru.

Jaks ji potom s dovedností

k dveřím ved, dal radu tklivou,

by se prošla trochu nivou...

nebo lesem... že je jaksi

unavena zlou svou praxí...

– Zdvořiles ji dostal v dveře –

do lázní že též... – a tak jsi

zavřel za ní opatrně,

oknem vyhled – Smrt se beře

kamsi v dáli... Tu jsi jal

za ruku tu oběť její,

záři měl jsi v obličeji

a pln štěstí jsi se smál.

Ano, takto vzpomínati

může básník. Obětí tou

byl on sám, byť nesmrtnosti

poukázku měl kdes skrytou...

Život bíti zase cítí

ve své krvi... jak je chudé

všecko to, co na Věčnosti

jednou bude! Všecka sláva,

laurů stoh, jež národ dává

básníku na čelo ledné,

nevyváží chvilky jedné,

té, když po tom čele běží

paprsk slunce teplý, svěží

a to čelo zas jej cítí!

Chirurgu můj, na tvé zdraví!

Moderní tys Jiří pravý,

draka-Zmara biješ čile,

já to viděl. Osud stůj,

jak ty při mně, jedné chvíle,

s pomocí ti, kdyby z hladu

drak šel na tě zuby svými.–

Na tvé zdraví! Nemám řádů –

co bys také počal s nimi? –

Na tvé zdraví! Ty jsi můj!