V. Můj smutek byl jen synem lásky mojí,

Můj smutek byl jen synem lásky mojí,

vstal z bezdna duše jako mračno z moře,

neb láska moje k tobě, ta jest mořem!

On proto zrodil se, že v hloubi duše

jsem zase cítil celou, velkou propast,

o jejíž dno my bijem čely v pláči,

a které svírá nás, kam padne oko.

Já darmo chtěl být silnější – já nemoh’,

neb pouhý klid by zde byl egoismem,

smích zoufalstvím. Co zbývá? Snášet osud!

Buď sladký nám, ať sebe skromnější jest,

ten úděl štěstí našeho. Buď ve všem!

Buď v pohledu a ruky stisku celý,

buď v dumě noci, buď i v naší touze,

v snách, přáních, stescích, modlitbách a vznětech!

Jsi přece má, a to taj lásky naší,

byť bránil svět nám, ty jsi moje přece,

byť bránil život – ty jsi moje přece,

byť sama nechtěla’s – jsi moje přece!

Ty ale chceš a zůstaneš mou pro vždy.

Viď, zůstaneš? Tou vírou znovu silný

chci usmívat se, štěstí – tebe v duši.