V MUSEU THORWALDSENOVĚ.

Sem lomoz a hluk města nedosahá.

Tak milo tu a volno, a přec hrdlo

zde úcta stahuje. Tvá, kráso, vláha,

co nejzářnější z tvých snů v mramor stvrdlo,

zde blaží duši, jež jak Psyche nahá

se blíží s bázní k obrovskému dílu,

svůj měříc na něm vzlet a svoji sílu.

Tu řada kolossů ční, apoštolů

a Kristus v oku lásku v jejich středu

se dívá plný tajemného bolu,

jak chtěl by změřit celou lidskou bědu.

Leč jako v slunci květ na lehkém stvolu

v říš antiky má touha letí chvatem,

spíš něhou jata nežli majestatem.

Zde, Gracie, váš rozbit čistý stánek,

zde Ganymed v svém usmívá se blahu,

jak povzlétal by juž juž nad červánek

a s orlem stanul na Olympském prahu.

Co prochvívá tvůj, Afrodito, spánek?

To rád bych uhod’, vděk a něha tichá,

ráj lidstva ztracený z tvých tahů dýchá!

Dál rozmar v hravé Amorettů změti

zde prohání se v divuplném reji,

ty okřídlené a buclaté děti

zde v malém celou, velkou epopeji

zas opáčí a vše to k světlu letí...

Faun tleská k tomu, Eros usmívavý

vše ladí v souzvuk, v antiky klid pravý.

Tak obejmout svět, celý nosit v duši

a v kolossy jej vtělit, každou řečí

jenž hovoří a dí, čím srdce buší,

čím jásá a se chví v poslední křeči,

je úděl velký! Nechťsi pak čas ruší

tvůj v středu toho chrámu spánek svatý:

Ty jistě vítáš každý paprsk zlatý,

jenž z arkad bloudě kolem tvého hrobu

mdlým svitem zlatí na něm břečťan snivý;

a jest-li ticho po delší tu dobu,

ruch kroků nezní-li a konejšivý

zvuk rodné řeči, střásáš smrti mdlobu,

tvá dlaň se jistě na tvých prsou spíná,

ret šepce: Což můj lid mne zapomíná?

Však v neděli a svátek čilým ruchem

zní kolem tebe tiš ta zadumána,

ty jistě usmíváš se, lačným uchem

ten ševel chytáš, vidíš zbožňována

jak práce tvá, tvé jméno letí vzduchem

z úst námořníka, z úst prostého lidu

zní s pýchou, s vědomím a v hrdém klidu.

Tak odpočívat po hotové práci

a v středu vtělených svých snů, ó sladká

to myšlénka! Před touto v nic se ztrácí

děs hrobu, před ní je i věčnost krátká!

Mé dumy vždycky jako tažní ptáci

tam zalétají, kde tvůj hrob se šeří,

těch symbol, kteří v práce kouzlo věří.

To kouzlo, kterým všecko přemáháme,

jímž hvězda umění je srdci bližší,

jímž pevni jsme, když kol se všecko láme,

jímž vřava sporných vášní v lad se tiší,

v to kouzlo práce, které neoklame,

jež duši v sobě pevný asyl chystá,

v němž dýchá volná, povznešena, čista;

jímž umělcova duše velká, ryzí

je celá chrámem jako tyto síně,

kde v čistém sněhu antické své řízy

tvá díla stojí! Při myšlénky víně,

kde křídla rostou nám, prach s čela mizí...

kde v tom jsme velcí, co jsme silní chtěli,

a ve svém díle zříme – život celý.