V museu voskových figur.

Kdes na odlehlém, parném boulevardu,

kam zlákala tě víla rozmaru,

křik chraplavý ti vzbouří rázem tichý sen:

v řad chodců netečných řvoun fráze metá

o skvělém museu, o divu světa.

Před krámkem pestrým staneš udiven.

Jak dobrý tatík ze vsi na pouti,

ach, dryáčníkem dáš se pohnouti,

po schůdkách sejdeš tápavě kams do šera,

kde z vosku Dantona zříš, Lafayetta,

ve stuhlé póse v cele Antoinetta

lká vedle sochy Robespierra.

Své ruce žluté papež zbožně spíná;

mu naproti baletky figurina

jak motýl v sukénkách se pozachvívá;

hned vedle v koutku děsí guillotina,

vrah okem skleněným se na ni dívá –

a vesele stroj hrací k tomu zpívá.