V. Myslivna na pokraji lesa,

Myslivna na pokraji lesa,

podál ves

s kostelem prostřed hřbitova.

Vůkol smutno.

V zimě pro mlhy kostela nevidět!

V myslivně u okna

stará paní

s šedavou skrání,

plna jakéhos želu,

modlí se z nebeklíče

a hledí směrem ke kostelu

přes ojíněné mlází.

V zimě nevychází;

je velmi stará,

leč z jara,

když první paprsky slunce

klepají tajně na tabulky

a květy jejich

v slzách taví,

jak z jara v básni,

přibývá stařence veselí:

oko se leskne,

vrásčité tváře se jasní,

touží ven,

beze slov

líbá svou vnučku,

chápe ji za malou ručku,

béře si oporou hůlku,

radosti jiskry svitnou jí z očních důlků

a kráčí na hřbitov

kostelní ke zdi,

kde milý jí rov. –

Na hrobě první raší chudobky,

její duše se usmívá,

srdce jí radostí skáče,

raduje se z první zdoby

na mužově hrobě;

z hluboka vzdechne sobě,

přivíjí k srdci dítě

a skrytě,

by vnučka netušila,

radostí nad prvními květy

pláče.

Na cestě domů

chudému, koho potká, tomu,

ač samotné se nedostává,

po krejcarech blažena dává.

Lid zve ji dobrou tetou

a ví, že je jaro a chudobky kvetou.