V. Na salaši.

Divoké hory, po temena holy,

jen u pat ponořeny v lesů hloub,

jak obři hledí hrdě po okolí,

žulová skála každý v těle kloub,

huk vodopádů – zpěv jich plný čar –

a hromobití – jazyka jich dar.

Pod nimi steré dolinky se tají,

lid malovaný, písní pln a bájí,

lid odchovaný v radosti a v žalu

míň na kolébce, více na cymbálu!

Ó, šťasten, kdo v těch horách jednou zbloudí!

Což zapomíná mžikem na svůj bol,

po holách orlem létá, jarkem proudí

v ten květný, vonný podtatranský dol,

v tu Kovovladovu čarovnou říš,

v níž zlata více nežli chleba zříš.

Ba, fujar víc než mečů z hor těch zvučí,

víc dudy nežli surmity zde hučí,

a cymbály jen zní, jen housle hudou,

že byli Slováci a ještě budou...

I Janíček můj bloudí tímto rájem,

ach, bloudí teskný, nevidí těch krás

hor, lesů, dolin, které před šuhajem

nadarmo rozpínají třpytný pás.

Co je mu bez Aničky celý ráj?

Jen smutný, vymřelý a pustý kraj

bez půvabu! – Ach, kde se voda živá

v tom kraji mrtvém siré duši skrývá?

Och, darmo horami a doly bloudí –

krůpějky vody živé nevyloudí!

A znaven klesá do kyprého mechu,

kam obrátit se, ani nehledá.

Juž tmavá noc se v hory klade v spěchu –

i v mladou duši noc ta usedá.

Však Janík na rty přitisk’ fujaru –

oj, v dumném zazvučela rozmaru!

A táhlé, teskné tony letí horou

a na chvilku mu nesou v duši chorou

jak zlaté včelky z květů – med svůj vonný,

že bolesť zvolna rozplývá se v tony.

Však náhle bodnut upomínky hadem

fujarku pouští v porosený mech;

žal probudil se opět v srdci mladém

a ze zoufalé duše letí vzdech,

tmou lesa tam, až k hvězdám proniká,

o smilování k Bohu naříká

a zase v tichém rozplývá se pláči. –

V tom z blízka k uchu hlahol gajd se ztáčí

a mezi stromy oheň blýská plaše –

to jistě zpěv a vatra od salaše.

Tam půjde! Pastýřové mnoho vědí

o skrytých divech v klínu šedých hor,

snad že si také živé vody hledí,

neb nikdo jaktěživ z nich není chor,

a tenkrát jenom žalem hyne brach,

když nemůže víc stářím po horách.

A valašku teď, fujarenku svoji

zved’ Janík z mechu, a juž nohy strojí

tam, kde se vatra blýská, gajdy hučí,

a smích a píseň jednou notou zvučí.

Kol pěkné vatry před kolibou bači

valášků bílých sedí rodina;

u košáru kdes honělníci skáčí,

a nad uhlím hle, báču zlosyna! –

beránka vaří v chutné žinčici,

jejž Dunčo urval vlku v pranici

a nyní podál sebevědom leží,

že Lapaj se mu vyrovná jen stěží!

Ohonem mrská, okem baču stihá,

jak míchá žinčici, jak ruku zdvihá.

V tom mrcha Míšo spustil na své húčky

valašskou: „Čtyry kozy, piaty cap –“

jaj! Ondrejko hned výsk’ a v pozabučky

jak střela letí, vatrál v pěsti chlap!

Na prsty skočí, druhou nohu vpřed,

hned pravou vystře a zas levou hned,

hned vatrál směle mezi nohy vplétá

a vzduchem více než po zemi létá,

hned za druhý ho konec lapne v dlaně,

pak obchází zas zdobně, cifrovaně.

Hoj, a teď Dzuro na odzemek kvapí!

„Hujuhuj!“ výskne a za Mišou v ráz.

Širáček s hlavy v tanci náhle lapí

a mezi nohy proplétá ho zas.

Dva prsty konci potom klade v ret

a hvizdne, že se chví až třetí svět.

Pak jako na strunách si vodí nohy,

pak skočí, jak by chuť měl do oblohy,

a v mžiku opět na zem tleskne dlaní,

co nohy odbíjejí bez ustání. –

Slyš! jaké že to ozvaly se tony?

To tichou nocí fujarky zní pláč;

zní jako duše zoufající stony,

že smutně vrčí i ten Dunčo rváč,

že chlapci kolem vatry červené

najednou jak by byli z kamene,

a báča zapomenul vatrál v uhlí,

hle! nad svým kotlem sedí jako stuhlý.

Oj, taký čarodějný zvuk a tklivý

juž věru neuslyší jaktěživi!

V tom vystupuje z lesa šuhaj dříčný.

Hunisko bílé poletuje vzad,

vlas dlouhý vroubí obličej mu sličný,

a na čílko teď paprsk luny pad’.

Valašku svižnou třímá statná pěsť –

oj, přichází jim, jak by nesl zvěsť

tam od slunéčka z oblačného sídla.

Hle, fujarku teď pustil do cedidla

a: „Daj Bôh šťastia!“ přeje s vlídnou lící.

„Aj těbe!“ děkují se šuhajíci.

„Z daleka, synku?“ bača se ho táže.

„Nuž posaď se, zde ke mně po boku – –“

A kotel s večeří zved’ v mocné páže

i vyňal hbitě nůž pak z tlumoku,

a všecky stejně poděluje večeří,

jen hosti nejvíc v misku naměří.

„Jez, chutě jez, a pak nám povíš, hochu,

kam putuješ, i zahráš také trochu? –

Jsi asi unaven, můj hochu libý?

Nu, báča sám tě vezme do koliby.“

A Janík děkuje se vlhkým okem

a baraniny chutné okusí;

neb bača věru hledí na něj bokem,

že styděti se za ni nemusí.

I teplou zapíti dá žinčicí. –

Pak chlapci snesou chvojí k hranici,

a mocný dymník vítr v doly valí.

Teď k Janíkovi těsně posedali.

A Janík přitisk’ fujarku svou k retu –

oj, píseň podivnou hrá na odvetu.

Okamžik líbezně se rojí tony,

jako ty včelky z úlu za jara,

však truchlivými zvučí náhle stony

ta sladká divotvorná fujara;

tak žalně, že v nich Lubku slyšet lkát,

již na hrob matčin pustil Kovovlad...

A zoufalství z nich úpí, smrti muka,

mladičké srdce bolestí v nich puká!

V tom zvolna naděj paprsky v ně střílí,

než novým zoufáním se rozekvílí.

Hej, poslouchají chlapci moji hlaní

jak slovo boží na dolině, juj!

až naposledy prosí v tichém štkání:

„Teď, šuhajku, již trochu vypravuj;

neb fujarky tvé lítostivý pláč

slyš! kterak rozplakal už zvěř i ptač! –“

A Janík vypravuje o své Anulěnce,

jak kvetla lalijkou, hlas píseň ptence,

jak měla po zořence v každém hledu

a dušku ze sluníčka, srdce z medu.

„Ej, Paromova střela Ježibabu!

Tvář její mladí jenom dívčí krev

a tělo obestírá do půvabu,

že oslní až oči její zjev.

Tam ubila i Anulěnku kdes,

a dušičku vyprosí od nebes

jen divotvorná, mocná živá voda – –“

A Janík pláče, až to v srdce bodá:

„Kde najdu ji? Jaj, půjdu ve dne, v noci –

jen přispějte mi radou ku pomoci!“

Však starý bača vrtí hlavou šedou:

„Na moju hriešnu! neznám její skrýš –

ni moji chlapci k ní tě nedovedou,

a kde ji nalezneš, snad zaplatíš

svým životem za jednu krůpěji;

však zůstaň u nás, hochu, raději:

po holách od Jura až do Demitra

ovečky budeš vodit pěkně zjitra,

a ptactvo, hvězdy, naše lesy, jarky,

zaplaší věru bolesť od fujarky!

A večer, až se vrátíš s ovečkami,

u vatry usedneme do kola,

ty hajduchovat, zpívat budeš s námi –

oj, hochu, zdali srdce odolá? –

Že nechceš? – – škoda věru nastokrát! –

Nuž, jdi! – tam za dolinou sedmou brat;

má valná pole, širé luky, háje –

snad živá voda kdes tam ukryta je. –

Teď však si odpočni – čas dávno k spánku. –

Náš gajdoš provodí tě za červánků.“