V. Na severu do města jsem přišel,

Na severu do města jsem přišel,

sotva jsem si used’ na hospodě,

k sýru, černé řetkvičce a vodě,

již jsem slyšel,

sousedé u vedlejšího stolu

co si vyprávěli spolu.

Konšelův syn s hochem starostovým,

otci dobří, zdá se, kamarádi byli,

právě disputaci podstoupili

na koleji Otců řádem novým.

Těžká these byla hochům dána,

do večera hájili se z rána

před učeným sborem doktorů,

mezi mistry, popy, bakaláři

hádali se oba v potu tváří,

sylogismy tahali se dolů, nahoru,

konec konců byl:

primatorův synek zvítězil.

Čert vždy šeptne v ucho náhodě.

Teď se otci sešli v hospodě,

karty přinesla sklepnice mladá.

Netkli se jich, víc je baví váda,

konšel s primatorem zle se hádá:

„Můj hoch jen si palmu zasloužil!“

otec starostův děl velkopansky:

„Můj zas po těch tretách netoužil!“

odpovídal konšel furiantsky,

„jestli syn můj podleh’ tvému hochu,

náhody v tom býti může trochu.

Ale teď si hoďme, líp to jest,

nežli rváti na vzájem si čest.“

Vášeň boje v konšelovi schladla,

zamícháno – karta padla,

vítězem tu zas byl primator,

smíchem popukat se mohl sbor.

„Mám to smůlu!“ ten dí polohlasně,

„Mám to štěstí!“ karta padla krásně,

primator dí s hrdým čelem,

rozhlédnuv se po vůkolí celém,

„hochu, nic již nelituj,

jedno vždy si pamatuj,

vždycky primator jde před konšelem!“