V. NA ZBRASLAVI.

Suť na Zbraslavi v prvý chrám

zas přebudoval sen,

v něm Zikmund v příval myšlenek

a dum je pohroužen.

Zří na oltář, kde s Ježíšem

byl milec Páně Jan,

jenž Mutinovým uměním

byl v zlatě malován.

Když na obraz se zahleděl,

dvé známých poznal hlav;

ten zlatovlasý Jan byl on,

ten druhý Váceslav.

Však Janova se mění tvář,

a líbezný dřív zrak

se nítí světlem příšerným

jak blesk, když trhá mrak.

Vlas rudne, líci roste vous,

zášť siným trhá rtem,

Jan s tváří dříve lahodnou –

je zrádným Jidášem.

A na bratra svou šklebí tvář:

„Lid má tě bohem, viď,

leč, chceš-li podmanit si svět,

mým příkladem se řiď.

Kdo překážkou ti, toho znič –

hleď na mne přec, ať zvíš –

hruď dýkou jemu poceluj...“

a bodá bratra již.

Vzkřik’ Václav; z ňader vyrval hrot,

a z rány na oltář

trysk’ krve purpurový proud

i v Zikmundovu tvář.

Chrám chví se, Zikmund polekán

chce z dveří jeho ven,

leč temnou hrobkou – žalářem –

je náhle obezděn.

„Kde jsem?“ „Aj, Siklošský to sklep,“

dí při okénci stráž,

„tvým pánem magnát: vůdce tvůj,

bán Gara Mikuláš.

Tam v koutku plesnivý máš chléb

a vedle vody džbán.

Tak zemězrádce vězní Kont

a statečný náš bán.“

A v prostřed koby ustrašen

dlí Zikmund lidem klat,

vous jeho zcuchán, zježen vlas

a roztrhán je šat.

Skráň plesnivou i vetchou hruď

mu klove útrap roj;

i sténá, volá... Marný hlas,

a marný každý boj!

Však hle, kdos rozvaluje zeď

a zrakem jasní noc,

toť vražděný dřív Václav sám

jde bratru na pomoc.

A z koby spoustou rozvalin

zas bratra vede ven,

kde oděného v zlatý plášť

jej líbá jarní den.

Však Zikmund sotva svoboden

v ráz vášní znova vřel;

když kolem skrání bratrových

skvost otce Karla zřel.

„Můj,“ volá, „můj je klenot ten,“

a s hlavy mu ho strh’

a ranou v prsa bratra zpět

do temné koby vrh’.

Vzkřik’ Václav. Zikmund procit’, vzdech:

„Teď úzkosti jsem prost,

kéž tomu snění jednou přec

lze dračí sroubit chvost!“

Však nelze; znova spánkem dán

je strachu za kořist;

co na kužel dal první sen,

dál druhý jal se příst.