V NÁDRAŽÍ.

Směs vozů, strojů, vůkol shon a chvat,

křik, hlaholy a hluku šumný boj,

dým, pára, nestvůr fantastický roj

do vzduchu metá, ničí na obrat. –

Tak asi v hlavě těch tam poutníků,

již na žhavém zasedli chodníku,

rodina bídná, tváří vybledlých –

u prostřed kmet, vlas jako padlý sníh.

„Nuž děti, sem až, dál krok nestačí,

vy novou vlasť, já svůj jdu hledat hrob,

v ní mnoho zlých zde zažily jste dob

a chleb smáčely horkém ve pláči.

Kde zasedne, jeť bída krutý host,

tu ssaje krev, tu lidskou zkouší ctnost,

tam všakou naděj z domu vyhání

a černé staví k dveřím zoufání.

Tak u nás bylo, k tomu trpký smích,

my selskou byli jenom holotou,

za práci dařili nás žebrotou

a za peníz – náš chtěli koupit hřích;

paláce stavěli dle našich chat,

by nám i boží světlo mohli brát,

a přede dveřmi s tlupou lazarů

si v rozbjunělém hráli rozmaru.

Však, děti, snad to přece křivdou jen,

opustit zem’ zděděnou po otcích,

již hájili až do těch hrdel svých,

a cizím dát ji námezdníkům v plen;

ta půda z oteckého popele

i měkčí hrob nám jednou vystele

a krásný sen se tomu musí zdát’,

kdo s otcův slávou v jeden hrob jde spat. –

Než cizí zem jak srdce macechy,

bez květu lásky pustá skalina,

ta nemá cit cizího pro syna,

ni sdílnou bratř se slovem potěchy;

tam pahejl rodu strůmek listnatý,

památek pramen vyschlý, zavatý,

a chceš-li v pláči svůj vyslzet žal,

tam není hrobu, bys jej vyplakal.

A proto, synu, ten můj starý leb –

nu však již dost buď mudráckých těch slov,

ač nevím, klidný-li tam najdeš krov,

a jak as tvrdý nový bude chléb:

jsi kmen podťatý, svadlých větviček,

s tou suchou haluzí svých dětiček,

a žena tvá jak réva zlomená

svá kolem tebe stáčí ramena.

O ženo, nehleď na mne okem tím,

znám ty tvé tajné srdce bolesti,

jež žal svůj nikdy slovem nevěstí

a modlitbou tě všude provodím;

jest krutá záhada ten lásky květ

v neznámý, cizí přesaditi svět,

zdaž vzroste tam, či mráz jej popálí,

či prudké vody rmutem zakalí!? –

Tu prvá tvá, jež v ženské srdce ti

mateřských slastí pramen rozlila,

již v hezkou květinku se rozvila,

ač musela jen v stínech pučeti.

Nu neklop, dcero, oko, však tvůj děd

v něm často tajnou jiskru pozahled’,

a neví, zda-li srdce děvčete

tam za mořem as láskou vykvete.

Však odpusť, tvůj-li probudil jsem žal,

já k vám už bych se vypovídal rád,

a co jsem jindy tajně v duši klad,

posledním slovem vám se zpovídal.

I tobě, malá, děd co říci má,

ty beruško s jasnýma očima,

že dědečka chceš taky opustit

a v dalekou tu, dalekou zem’ jít?

Vždyť doma dědek s tebou hrával rád,

když otec, matka v práci meškali

a chladnou, prázdnou síň nám nechali,

až zima vnikla, hostem přišel hlad;

tu konejšeje v náruč děd tě skryl,

až starý cikán k nám se přidružil

a svým tě přikryl taky kožichem –

o jak nám teplo potom bylo všem.

Tys v náruči mně povždy usnula,

jak matce u prsou zde bratřík tvůj.

O dítě, bůh tvé snění opatruj,

by tušením se duše pohnula,

až v cizině ti budou povídat

o zemi rodné, plné plodů, vnad,

kde přec tak mnoho strastí, žalů, běd –

kde v pustém hrobě tvůj kdes dřímá děd!” – –

Zasyčel stroj, a vzešel šum a ruch,

a v dáli už mizeli poutníci,

kmet sám tu stál se slzou na líci

a hleděl tam, kde páry znikal pruh!

Již s bohem buď! ty krásná, česká zem!

Kdo větším asi zůstal sirotkem –

či kmet, jenž vši tu ztratil stáří slasť,

či ti, jenž svou tam opouštějí vlasť! –