V nádvoří Pražského hradu.

Znáš pusté nádvoří, vždy mlčící,

jež přečkalo juž tolik slávy, zlob,

šel’s v něm kdys večer, bouřnou vichřicí,

kdy člověk přírody sil slabý rob?

Velebné ticho; vlastní slyšet kroky;

mech bují v stinných koutech nádvoří,

jež víc, než vlasteneckých písní sloky

svým mlčením ti k srdci hovoří...