V NÁRUČ MLH.

V záhadách soumraku bez zvuku leží

pláně a doliny mlhami zasuté,

do ňader ztrnulých mlhy té nehnuté

hroty jsou vbodnuty chrámových věží.

Bez konce šeď, kam zrak jen se točí!

Šedivá duše hmot z hlubin se vydrala,

šedivá duše však – chladná a zoufalá

nehnutě dívá se člověku z očí.

Duše má, bezzvukou prázdnotou spjatá,

jak bys tu zavýskla v divokém rozmaru,

kdyby kol plamen šleh’ bitevních požárů,

z plání až nad horská temena vzňatá!

Chtěla bys uprostřed ohromné hluše

v blesky děl upírat zraky své zjitřené,

zřela bys po cestě krvavě plamenné

v náruč mlh utíkat šedivé duše.