V NÁRUČI LESŮ.

Černých lesů věnec v tichém snění

obejímá širý, dálný kraj,

jak by světa ukrýt chtěl mu taj,

kde se štěstí lže – a kde ho není.

V měkké stíny šumných korun jímá

luhy, pole, vísku bělavou;

ticho kol – a nebe nad hlavou,

jak se sladko v náruči té dřímá!

Víc kde krásy? V poli zlata vlny,

v pohádce ho žádné věru víc,

v modru skřivan – písní na tisíc –

nad smaragdem luk, jež květů plny.

Pod střechami hnízda vlaštovice,

v chatách klid – a toho k žití dost...

Slétá sem ten nadpozemský host

ze hřbitůvku, šeré od zvonice.

K čemu paláce a marné touhy,

všechen život k jedněm pílí zdem!

Za nimi hrst hlíny, trávy lem,

snad i květ – a spánek dlouhý, dlouhý.