V Naslouchej, duše má, když opustila’s právě

Naslouchej, duše má, když opustila’s právě

dav přišlých vzpomínek, jich lkání klamivé,

naslouchej hlasům dne, jichž vůně žíti zve,

jichž proud v tě naráží a ječí pronikavě,

vše cévy otevři, dej všemu kvésti smavě

v svých skrytých záhonech, ve vlahé hloubce své! –

Já nezřím lidi již ni země bloudivé,

jen tónů slyším dav, jenž splavem hučí v hlavě,

dav tónů neznámých a nových, jež se tříští

jak o skalinu příboj! Propadlých věků hlas,

dlát rozžhavených zvuky, v tmách praskající klas,

vše chvění přítomné a všechny vlny příští,

v nichž plouti bude země, za této chvíle zní,

kdy zmlká noci pláč a nade vším se dní.