V. Nehoda a Starost

Nehoda a Starost

Tobě na práh sedly,

divné rozhovory

z noci na den vedly.

Starost hovořila:

„Což jsem lapla hbitě

toho ve světnici

v šedivé své sítě.

Z rodné síně v život

hnala jsem mu děti

jako jestřáb ptáky

ze zlatého setí.

Za dne bušily mu

na hruď moje pěsti,

v noci zaháněly

spánek od pelesti.

Lítost rozmanitou

v ňadra jsem mu lila...

a co, milá družko,

ty jsi učinila?“

Hovořila druhá:

„Povím krátkým slovem:

Dnem nocí jsem bděla

nad tím jeho krovem.

Plenila jsem pole,

bravy, skoty bila,

na štěpnicích jeho

bouři rozlítila.

Jeho dětem nikde

nedala jsem vláhy;

všem jsem pohatila

pěšinky i dráhy.

Ale marně všecko!

Na té jeho skráni

leskne se mu přece

mír a požehnání.“