V. Nejde mi z mysli ven

Nejde mi z mysli ven

ten krásný, štědrý den.

Já a moje drahá matka

za stolem jsme seděli,

před námi jablíčka sladká,

zlaté lusky ležely,

v koutě na vánočním stromku

plno zlatých drobných svic,

a tak milé teplo v domku

a v úsměvu každá líc.

Nejde mi z mysli ven

ten krásný, štědrý den.

Venku sněžilo se tiše,

na okýnku skvěl se sníh,

snů a bájí krásná říše

budila se v ňádrech mých;

matka smavá jako kvítí

do jablíčka krájela,

do roka-li bude žíti,

ráda by dnes věděla.

Nejde mi z mysli ven

ten krásný, štědrý den.

Ruka se jí pozachvěla,

červené když jablíčko

na dvě půle rozkrájela.

Ach, co je ti, matičko?

Proč tvé jasné líce zbledlo,

oči tvé tak truchlivé?

V tom však již mé oko shlédlo,

jablko že práchnivé.

Nejde mi z mysli ven

ten smutný, štědrý den.

Na stromečku zhasínaly

svíce v temném plameni,

a mou duši náhle jaly

v náruč temná tušení.

„Ach, můj synu, brzy tebe

opustím, musím se brat

do výše, v to hvězdné nebe

na ten velký boží hrad.“

Nejde mi z mysli ven

ten smutný, štědrý den.

Samoten dnes u prázdného

stolku slavím štědrý den,

matka – poklad srdce mého

v hrobě dřímá věčný sen;

před nedávnem nenadále

přišla smrť, ten krutý host,

a – povídať nechci dále,

zpomínek těch trudných dost!

Nejde mi z mysli ven

ten divný, štědrý den!