V NEJSTARŠÍ ŠKOLE.

Tak někdy v duši marná touha klíčí,

jít v neznámo, uprchnout vřavě denní,

v níž jako ve chaosu omámení

se potácíme – obři trpasličí.

Zde minout pařez, skočit přes kamení,

jít pralesem, jenž v oblohu se týčí,

jen pro šišku si sáhnout do jehličí,

když vzpomínek pták ruší zapomnění.

A jen se zpíjet v klínu božské Matky,

jež obejme tě náručí svou velkou

a v srdce leje tvůrčí souzvuk sladký.

Tou silou tvůrčí zhloubit duši mělkou,

se cele vnořit její do pohádky:

jít ruku v ruce s první učitelkou.