V neklidné noci.

Co to bylo jen v té noci?

Zbuzen, bázeň svou

nijak nemohl jsem zmoci,

stržen sudbou zlou.

Od hodiny ku hodině

hodin údery

počítal jsem – rostly v stíně

kolem příšery.

Zřel jsem vstříc jim klidným okem,

cítil – byly tu...

Nad vidin svých proudným tokem,

plný soucitu.

K všemu kol a nejmíň k sobě,

svojim fantomům

v tvář jsem zřel, jak mrtvý v hrobě

hledí v tvář svým snům.

Cizí město kolem bylo,

na všech střechách sníh,

v průzračnou mhu vše se slilo,

jak bys v okna dých.

Měsíc šilhal roztřepený

skrze mračen šik,

v zákampích has’ bez ozvěny

větru lkavý vzlyk.

A já jako v snění ležel,

nemohl se hnout,

cítil, děs mi tělem běžel,

já zřel v každý kout.

Viděl tisíc zjevů růsti,

tisíc mizet v ráz

v bezdnou tmu, kam všecko ústí,

a mnou zachvěl mráz.

Já snít nechtěl, já chtěl spáti

nejtvrdším z všech snem,

aby se mi mohlo zdáti:

vskutku mrtev jsem!

Všecko marné, co jsem zkusil

sporem tímto zlým,

bez hnutí jsem bdíti musil,

patře v stín a dým.

V těch jsem cosi rozeznával,

fosforný jak třpyt

očí dvou a cítil nával

krve v srdce hřmít.

Tlamu, oči sfingy hrdé,

bujný prs a spár,

zlobu v zraku, srdce tvrdé,

citů suchopár.

Ležela tam vedle prahu

jako příšera,

ssála z duše všecku vláhu,

vbita do šera.

Zdálo se mi, že jsem přišel

z dálky bez mezí,

však té potvory jsem slyšel

řinčet řetězy.