V NEMOCI.

Poražen na zem, cítě těžkou tlapu

bestie žluté na svém životu,

po prvé lidskou bídu plně chápu,

ubohou malost, bezmoc, nicotu.

Co jsem teď? Hromádka jen masa,

v níž každý sval a nervy chvějí se,

– když ona bestie je škube, drásá –

jak nabubřelý rosol na míse.

Na klínu přírody jen loutka hrací,

jíž s dětskou rozkoší rve útroby.

Jen jáma vzdechů, roura zažívací

nečistot plná, vředů, hniloby.

A vysoká je hora utrpení,

již nelze obejít ni přelézti,

pod níž se celá lidská podstať mění

jak láska lichých přátel v neštěstí.

Oh, člověk chorý člověkem už není,

však uvázaným psem, jenž zuby cení

a kolem vztekle chňapá bolestí –

Na zemi leže pod bestií žlutou,

smrt vida plížiti se z daleka,

po prvé plně cítím sudbu krutou,

moc bohů, ponížení člověka.