V NEMOCI. (II.)

Zdřímly boly, žal i touha –

hodiny tak teskně bijí;

někde v dáli psové vyjí...

Ach, ta noc tak dlouhá, dlouhá.

Hledím k oknu, tma v něm mžiká –

slyším šepty, na sta zvuků...

Jak by teď kdos kladl ruku

na dveře, kde cvakla klika.

Lehké kroky u postele,

jemný šumot jakby křídel...

Posel ze záhrobních zřídel? –

Cítím, jak mne mrazí v těle.

Konec života, můj bože,

jenž tak chudičce mne dařil;

teď, by i ten zbytek zmařil,

anděl smrti obchází mé lože.

Dřímu; nade mnou se sklání

luzná bytost, plna záře,

polibky mně tiskne v tváře:

Života to nové vzplání,

dar božího smilování.