V NEMOCI.

Churava ležím v bílých poduškách,

a ložnice je celým světem mým.

Kol nevidím, než stěny růžové

a bílé vlny ložních přikrývek,

v záblescích matných perleť na skříních

se leskne soumrakem. Na stolku vedle mne

podzimní růže barev pobledlých

mdlou vůni dýchají. Já knihu odkládám,

své samoty to družku jedinou,

jež na chvíli mne jenom opouští,

když hasne zásvit světla denního,

a hned se vrací s lampy plamenem.

Mé oko otevřeným oknem ven

teď bloudí širokým.

Jaká to vyhlídka! Nevidět budovy

ni stromu ani kře.

A lidé přejdou možná tu a tam

kdes dole pod mou zídkou okenní.

Co vidím, je jen obzor široký

a klenutý jak perleťová báň.

Po něm se honí bílá oblaka –

já váhám – moře to, či obloha?

Jsou vlny to, či mraky plující?

To nevím teď, jen zrak svůj obracím

k těm vzdáleným a volným výšinám.

Já toužila vždy moře uvidět,

toužila vznést se k bílým oblakům,

a osud vždy mne k zemi přibil zpět.

Teď ležím bílých lůžka na vlnách

a po nebi s oblaky cestuji,

po perleťovém moři pluji v dál.

Veliká radost vzchází v srdci mém,

vzduch volný dýchám širých obzorů,

mé touhy splněny!

Sbohem, vy břehy nízké, šedivé,

už nikdy nazpět k vám se nevrátím.