V NEMOCI.

Tak ležím tu, ležím – bídný vrak,

když blesk mu byl rozdrtil stožár,

a v hlavě mám tíž a kalný mám zrak

a v žilách všech palčivý požár.

Tu u nohou sedí matka má

a stihá mé každičké hnutí,

a ret můj se – snad přec oklamá! –

do tichého úsměvu nutí.

A matka se modlí – jaký žal!

já vidím, jak rty se jí chvějí –

by pohasl žár, bych pozdraven vstal

a záhy už, naděje její.

A zatím já v tichu spínám dlaň

a myslím si: Bože můj svatý,

dál měl-li bych dávat slzami daň

a za dech svůj krvavé platy,

a nemám-li přeplout na lepší břeh,

kde sladčí též na rty číš zvednu,

ó, dej, ať ten vrak už klesá, a nech

jej tiše se pohroužit ke dnu!

Teď jako bych slyšel křídel tep,

ba závody v letu to divé,

jak každá by chtěla z těch modliteb

být u tebe, Bože můj, dříve!