V nemoci.

Kdo tu? Co po mně nyní jelo

jak páchnoucí a mrazný dráp?

Krev všechna v hlavě, hoří čelo...

A z noci zní sem nářek žab...

To bledě modré světlo loupí

mých očí sílu...přízrak ten –

hu, vypasený měsíc hloupý

se vehoupl mi do oken.

A hodiny do toho ticha

svůj neúnavný pouští hlas...

A kdo tam v koutě těžce vzdychá,

a po špičkách jde ke mně zas?

Jsi ty to? Ty? Cha, k smíchu, k smíchu,

ty mlčiteli příšerný!

Ty bajko! Zkrotím tvoji pýchu,

kostlivče žlutý, mizerný!

Co chceš? Mně všecko vzalo žití,

ne najednou; tak pomalu,

jako když slyšíš kapky zníti

po bouře divém přívalu.

Ó život napálil tě, brachu,

ach život, taškář prohnaný!

Dej sem hnát ruky, bídný brachu,

ať ošizen – jsi bez hany!

Vem, co mám. V hlavách u postele

to okované kopí zříš?

Je dosud teplé, zkrvavělé.

Štít neměl jsem. A pojďme již!