V NEMOCI.

Tak z podkroví se všichni vytratili,

v té doměnce, že přece usíná,

jsou v polích daleko, kde hoří úpal bílý

a plahočí se známá krajina.

Tam rvou se se zemí a temné chleby jedí,

tam rvou se po polích... A tady šalvěj voní,

zde černé hodiny jen tik a tak a více nepovědí

a po zdi vápenné se řídké mouchy honí.

A strop, ten rayon známý, zoufalý,

jenž oči vysílí, a tupá kamna rzivá

a okno nesmělé, jež zamlklé nechali,

jímž celé měsíce se nikdo nepodívá...

Než vrátí se, snad šalvěj vyvane,

stín trámů večerní boj muší ukryje,

on v okno nesmělé se dívat přestane

a po klekání teprve se pohnou veřeje...