V NEMOCI.

V uších zní mi zvonění nádražních zvonků,

tak jednotvárné.

Hluk!

Přijíždějí vlaky z neznáma,

přivážejí osoby neznámé,

tváře neznámé –

s řečí neznámou.

Vše neznámé!

A v duši je teskno, tak teskno –

Oh! údery srdce, bijícího na poplach!

Mé ruce mrtvy, bych hledal ruce přátel,

mé oči osleplé, bych viděl kouzlo milých tváří,

mé ucho stopeno je v nudném znění –

Neslyším milých hlasů –

Jsem sám, tak sám!

A stále to znění nádražních zvonků,

to jednotvárné,

a hluk, – – –

Oh, údery srdce, bijícího na poplach!