V nemocnici.

Ó mlčení těch zraků a těch retů,

jež balsam lijí v duše znavení!

Kdo jsi? sem přišla’s jako zjevení,

zda cestou hvězdnou stanula jsi v letu?

Já bojím se tě a zas toužím v muce,

můj život, mrtvý dnešní bolestí,

se mění divem v mír a ve štěstí

a div ten tvoje čisté tvoří ruce.

Ty ruce duchů, lilije ty chladné,

ty ruce církve, ruce jeptišky,

ty konvalinek vonné kalíšky,

jak pod jich dotknutím má duše mládne!

Sny nečisté z mé duše vymizely,

ty prsty sáhly v duše klávesy,

jí dotekly se náhle nebesy

a písně dětské pod nimi se chvěly.

Ó víro v mládí, plesný zraku děcka!

Tvé štěstí čisté teď mě zalilo,

jak ranní slunce v něm by zářilo,

má bytost snad se přerozuje všecka!

Kde – jsem? co chci zde, v tomto koutě míru,

já cizinec, ba církve odpadlík?

A teď má duše celá pěje dík,

já mroucí chápu, žádám, piji víru!

Ta láska kolem, soucit nekonečný,

mě pálí, taví v hmotu měknoucí,

a vděčnost moje, lampa horoucí,

plá před oltářem, kde mě čeká Věčný.