V NEMOCNICI.

Byla to k srdci rána jen,

Dlouhý to byl a těžký sten,

zablysknuvší se vzpomínka

v mžik celé žití semknuvší,

bleskurychlé vod splynutí,

násilné do vichru vzkřiknutí

z života malého okýnka...

Nad hlavou muka šelestí...

Horizont můj je pelestí...

Oh – žiji – žiji... jaký vztek!

Na ráně chví se soucitné ruce

interessantních jeptišek.

Pláči?... Já pláči... V slzách těch

schráněný stesk je po letech,

po mrtvých touhách, mrtvých snech,

v planutí smyslů vzývaných

mladých a silných šťastných dnech...

Oh – Žiji... Žiji... Jaký vztek...

Na ráně chví se soucitné ruce

interessantních jeptišek.