V NEŠTĚSTÍ...

Když neštěstí nás sklátí rázem

a člověk ruce rozpíná,

v prach uštván klesá bídný na zem,

co hvězd v té chvíli zhasíná!

Co illusí se trhá s nimi

s čistého nebe blankytu,

kde teplo bylo, chlad je zimy,

s prostydlým jíním soucitu.

Ó, divně pustne cesta dlouhá

ve zraku slzou vyprahlém,

jak cítíme, co slova pouhá,

co pravý cit byl, a co – snem

Ó, člověk stojí zkamenělý,

ať ryje v srdce sudby hrot,

a ví – ten přátel zástup celý,

jak málo platí pro život!

Když v neštěstí, jež všecko zřítí,

nezvedne nikdo ruky k nám,

tu teprv člověk pevně cítí,

jak v celém světě stojí sám.