V nevinnosti květu.

Dítě, moje dítě – ký to klam děsí tě,

ký přelud tě mámí, že se loučíš s námi –

dítě, moje dítě – pán bůh uzdraví tě.

– Ba víc neuzdraví, srdce mé to praví;

cítím, matko drahá, smrt že na mne sáhá,

sáhá rukou chladnou, nebědujte nad mnou. –

Dcero moje milá, podporou’s mi byla,

radost mého stáří smrt mi v tobě zmaří –

– dítě, moje dítě – kdo mi nahradí tě?

– Ten bratr můj mladý, ta chlouba okolí,

nechť stráží vás všady zrak jeho sokolí,

bratra silné rámě, to nahradí vám mne. –

Dcero moje milá, nevěstou jsi byla,

až se hoch tvůj vrátí, bude naříkati –

– ach, když tebe není – kdo mu k potěšení?

– Sestřičku mu mladší vychovejte, máti,

oželení snadší mé mu bude ztráty;

nechť mu mne nahráží, mou jej láskou blaží –

mne poručte bohu, ať zemříti mohu. –

Dcero moje milá, ty nevěsto mladá –

proč tvá bujná síla záhy ve hrob padá?

ten život tvůj mladý, světa nepoznaný –

proč v ty hrobní chlady záhy zakopaný?

– O, neželte, máti, ten můj život mladý,

nechť si smrt mne zchvátí čistou, beze vady;

jará a spanilá s bohem! dává světu –

bujná moje síla – v nevinnosti květu. –