V NEZNÁMÉ TOUZE.

Matko drahá, jak to bylo –?

„Kdyby šel jsi, milý hochu,

přes moře a širé země,

na horách ni na dně moře

štěstí, hochu, nenajdeš.“ –

A já přeci šel – ó běda,

já ti stisknul naposledy

drahou, drahou ruku, čelo

tvé jsem zlíbal – v hořkém pláči

za mnou tak jsi hleděla.

Nevím, ale cos mne táhlo,

nezkrocená, divá touha

vábila mne v širou dáli,

za ty lesy, za ty hory,

za ten obzor daleký.

Nevím, ale někde v duši

hřímalo mi stále cosi

jako bouře vodopádu

a jak příliv oceanu

a jak oddech pralesa.

Nad čelem cos jako hvězda

plálo mi a v bledé skráně

šlehalo mne divým žárem,

pálilo a ještě pálí

jako požár v myšlénkách.

Mně se po čems stýskávalo,

neznámém a tajůplném,

co snad nemá jména ani,

co snad není, co mi, drahá,

ani klín tvůj nemoh’ dát.

A tak šel jsem – ale běda,

divoká ta touha zatím

zchvátila mi duši celou,

celé skráně zbodala mi

a já musil dál a dál.

A tak šel jsem, stráně, hory

mihaly se v letu za mnou

a v mé těžké snění časem

hučíval zdlouha, zdlouha

široširý ocean.

Ale to, co nemá jména

a snad není, dál mne hnalo,

dál a dále, bez oddechu

bloudíval jsem unavený

jako smečkou štvaná zvěř.

A já stále hledal cosi,

já jsem líbal dívčí ústa

a mně časem zdávalo se,

že v tom krásném, čistém oku

vše bych mohl nalézti.

A když sladké dívčí písni

poslouchal jsem v udivení,

zdálo se mi, že to moře,

které v sny mé hučívalo,

zvolna, zvolna umlká.

Ale pak v to snění náhle

divočej’ to zahřímalo,

divočej’ to spár svůj lačný

zatínalo v ňadro choré

a v to čelo zsinalé.

A já dále prchal nocí,

jednotvárnou, širou stepí

a zas v horách s Alastorem

bez oddechu bloudil, hledal,

volal, volal – nadarmo!

Z lidí zraků šlehala jen

nezkrocená vášeň divá,

jako zmije jedovatá

zasyčela z důlků očních,

když jsem říc’ chtěl: – Bratře můj.

Jako můra cosi náhle

vzletělo cos z dívčích ňader,

zabodlo se v srdce spárem,

když jsem rozpjal v touze náruč,

když jsem říc’ chtěl: – Ženo má!

A já poznal s hořkým pláčem,

že tu není, není, není

v široširém světě celém,

co v to dětské snění kdysi

hledívalo z neznáma –

A co divnou melodií,

kouzelnou a tajeplnou

jako slavný chorál zvonů

z lesů tmavých hloubí jednou

jásávalo do mých snů.

A já zřel teď, že je darmo

cesta má, ó darmo, darmo,

že jsem darmo nechal tebe,

matko drahá, že jsem darmo

šel v ten prázný, hluchý svět.

A tak s tím, co neusnulo

v srdci přec, co chvílemi jen

pálilo mne dál v té skráni,

po létech tak šel jsem zpátky

k tobě, matko, duše má.

A já chtěl ti říci: – Vidíš,

vidíš, matko, pravdu měla’s. –

Ale když jsem přišel k tobě,

já jen v bázni hlavu sklonil

a si maně k srdci sáh’.

Nevím ani, jak to bylo –

já jen vím, že snad jsem plakal,

že mi trávu ukázali

a že řekli: „To hrob její,

vidíš, přišel’s pozdě už.“

A jak drahá tak jsem klečel

a jak mi to duši rvalo,

těžká noc se nesla na zem,

vítr úpěl haluzemi

a kol byla tma a noc.

A pak bylo ticho kolem

ztrnulé a zádumčivé,

jen ta tráva zachvěla se

a ta vrba schýlila jen

jako v pláči hlavu svou.

A co v mém se srdci dělo,

neví žádný, žádný, žádný –

mně však bylo, jak by ono

neznámé a tajůplné,

co tu v světě bez jména –

A co v širém, širém světě

hledal jsem a darmo, darmo,

jako by to z této trávy

zadýchalo v srdce mrazem

nebo jarem – nevím sám.

Jen já vím, že této noci

slýchávám tu trávu mluvit

neznámou a divnou řečí –

a mně vždycky zdá se, v ní že

mluvíš ty, ó matko má.

A v to moře mého snění

že s tím trávy šelestěním

a s tím spěchem mraků splývá

poslední tvůj výkřik, matko –

a pak noc je hluboká.

A tak co jsem léta hledal

darmo, darmo, matičko má,

nalezl jsem na tvém hrobě,

nalezl jsem ve své duši,

v harmonii tvoření.