V NOC TICHOU BEZE SLOV...

Již chvíle večerní nás ovanula chladem,

sen velký mezi nebesy a zemí leží.

Rci: žhavý polibek, jejž se rtů na rty kladem’

že nikdy život do závěje nezasněží,

že do tmy bude hořet jako růže svěží.

To písní zazpívej, jež zníti bude tiše,

jak struny nezřené, v něž vítr žalující

svým dechem vonícím a rozteskněným dýše,

jak kročeje, v noc dalekou se vzdalující,

když ozvěnami svými: přijdem’ chtějí říci.

Či bojíš, bojíš se, že marně slova lživá

svým dechem květy naděje by vykouzlila

na luhu rozkoše, kde těla pomíjivá

ve hvězdu planoucí, však smrtelnou se slila,

ni paprsku jež do věčnosti nevysílá?

V noc tichou beze slov se nad mou láskou kloníš,

rty tvoje, co dát nemohou, mi neslibují;

Jen něhu nesmírnou svým políbením roníš

a ulekaná nasloucháš, jak větve thují

na opuštěném hřbitově se pohybují.