V noci.

Noc kouzlem vábným přišla tiše

objavši celé okolí,

příroda blahým klidem dýše,

utichly denní zápoly,

jen luceren špinavá světla

v soulad černý rušivě vlétla

spícího města v údolí –

čímž v snění mé též padla metla –

i shlížím blízké okolí.

Zde v té ulici dlouhé, pusté,

útulek má dělnický lid,

zde v atmosféře kouřem husté

za živa musí bídně mřít,

je mu neznáma zeleň stromů,

jediná cesta jeho z domu

jest jen do továrny jít dřít

a býti terčem vtipu; k tomu

odsouzen jest dělnický lid.

Ač půlnoc již dávno odbila,

z továrny slyšet práce ruch,

a honoraci, jež hýřila

a kol jde, bije v tupý sluch;

ta má proň jedovaté šípy,

až člověku varem žluč vzkypí...

Proč chybí nám poznání duch,

jenž do všech dělných srdcí vštípí:

Žij lidsky každý lidský druh!

Již zasvitlo, hle! ráno tamo!

Záře slunce se rozlila

a noc rychle kamsi v neznámo

odkud přišla, se ztratila.

Teď z práce spějí lidu davy –

hned jiná zas pro mamon dravý

zasedá k strojům jich síla,

jak velí společenské mravy

a lačnosť zlatem opilá...