V noci 17. ledna 1623.

Praha ve snách ponořena,

zimní mráz ji pálí v tváři,

sníh to staré slavné tělo

pokryl ve stříbrné záři.

Všude jako po vymření –

jenom větrů slyšet štkání,

jak by v bolu někdo vzdychal,

jako teskné bědování.

Chvilkou ticho – a pak znova

vichřice zas skučí, pláče –

snad kdes zločin jakýs tuší,

proto ze snu budí spáče?

Matko boží tam před Týnem!

Ty’s snad větru plakat dala,

když jsi zločin před svou tváří

v děsné noci uhlídala.

Matko boží, zabraň zlobě!

Smeť tu bídnou dolů chasu,

co dnes v noci obírá tě

na tvém chrámě o okrasu!

Dvě stě let tam na portále

Poděbrad ten velký stával,

na Prahu se usmívaje,

jako dceři jí žehnával.

Dnes však Jezovity ruka

drze sochu dolů metá,

bouřná noc ten zločin tají, –

větrů ston jen městem letá. –

Vidíš, králi, za živa se

vrazi tebe báli klatí,

teď tě mrtva beze strachu

dolů mecí bídní kati! –

Beze msty ti hanu činí

před Týnem tam na portále, –

v Praze všecko tiše dřímá –

jenom vítr pláče stále.