V noci na moři.

Osudu divným zahnán vírem

jsem na moři. Ó divný osud!

Loď v přístavu je, kotví posud,

a za chvíli už v moři širém,

v té nekonečné pláni němé

za svitu hvězd se ocitneme.

Poprvé v žití předevčírem

já uviděl jsem moře. Za tmy

vlak vyjel k Terstu z Nabreziny.

A mně bylo tak smutno. Snad mi

ty podvečerní, těžké stíny

vzpomínkou lehly v srdce na dno

a možná, smutný kraj ten celý,

Kras truchlivý a zkamenělý,

kde sám jsa rozteskníš se snadno,

že rozladil mne v onu chvíli

a smutku nalil v duši mou.

Já hleděl oknem. Náhle tmou

prorvaných skal pruh kmit’ se bílý

a kmit’ a zhas’ a svitnul zas

a v nedohlednou dálku vzrůstal.

V tom čaruplný luny jas

vše ozářil. Já zmámen zůstal

a na ten div, jenž s dálkou splýval,

jsem vzrušený se tiše díval.

To bylo moře... Já jsem na ně

se díval, malý, ach tak malý

a nevím proč, v té chvíli maně

se oči mlhou zalévaly.

A vody rostly stále větší

a rostly, rostly v šíř a dál, –

slov není pro to v lidské řeči,

ni ve snu, jenž se kdy mi zdál,

se nezjevilo tolik krásy,

co náhle se jí tady hlásí,

jež omámí a srdce spíjí

nádhernou, svatou poesií...

To bylo moře přede mnou,

ocean nádherný a skvělý,

jenž k sobě mocí tajemnou

mne lákal, vábil život celý...

Uchvácen krásou tvou, ó moře,

i neskonalou velebou

a velikosti tvé se koře

já byl bych kleknul před tebou!

Tak neskonalý dojem cítě

já byl bych klesnul na tvůj břeh

a po všech truchlých, těžkých dnech

tam rozplakal se jako dítě...

Nahoře svítí měsíc bílý –

a loď se houpá na moři.

Pruh země mizí, ještě chvíli,

i maják v dálce dohoří.

Kol boku lodi jen to hučí

a kypí, – vůkol svatý klid...

Noc moři padla do náručí.

Hvězd mihotavý, plachý třpyt

v té noci, plné divné krásy,

s vlnami ještě v dáli hrá si,

a zdá se, vlasy Nereid

– jen dívejte se, zda to klam,

ta démantů hra bohatá –

že zakmitnou se tu i tam

i do stříbra i do zlata.

A zas ta zář a zase tma je

a znovu na vlnách to hraje,

jak jiskry v tmu když rozhází,

jež kmitnou, hasnou, aby v dáli

zas tisíckráte znovu vzplály...

Ó širé moře bez hrází!

Ó moře, na něž měsíc svítí!

Ó nekonečná vodní pláni!

Kdo vypoví, co srdce cítí,

když člověk zří tě v zadumání!

To nebyl stesk, čím byl jsem jat,

a přec i smutek byl v tom částí, –

já cítil, věčnost odevšad

jak mluví k nám, já cítil vlásti

ji nad námi a cítil, před ní

jak i to velké lidské hoře

je malicherné, nízké, všední,

ne víc než krůpěj v toto moře...

To vše tu bylo před tebou

a bude dál za tisíc roků, –

a měsíc stejnou velebou

tam svítit bude ve vysoku

v pláň moře věčnou, nedohlednou,

až dávno, dávno nebude

ni památky té prachudé,

že také přece žil jsi jednou...

Ó širé moře bez hrází!

Jsme, moře, nyní ve tvé moci.

Je daleko už po půlnoci

a měsíc právě zachází...

Do nedohledna vlny lesknou

se v záři měsíce, jenž zmírá,

a moře celé obestírá

se nekonečnou nocí tesknou.

Kam oko stačí, jsme tu sami,

zde zanikl by lidský hlas, –

a měsíc utonul a zhas’

daleko kdesi za vodami.

A jen ty hvězdy planou, planou

a jen ty jiskry na moři

se zakmitnou a zahoří

v pláň vodní náhle rozhoupanou –

a plane to a svítí tam

a kmitá se a zmítá, honí

jak tisícerý drahokam.

Teď jiskra hasne, druhá po ní

a tisíc jiných vzplane v ráz

a vše to skáče v divý rej,

výš, stále výš a divočej’ –

a širé moře kolem nás

se pění, září, světly hraje,

jak démantů když rozhází...

A hledíš, hle, teď čirá tma je...

Ó tmavé moře bez hrází!

Z hluboka moře ve snu dýše,

své vědomo si veleby.

Já maně zadíval se výše

a čítal hvězdy na nebi.

Ó na moři kdo kouzlem nejat

by zříti mohl, rcete jen,

v tu mihotavou záři plejad!

Ó rcete mi, kdo nevzrušen

by nevmýšlel se v světy ony,

v ty tajůplné, cizí světy,

jichž nekonečné legiony

kdes nad námi jsou rozesety...

A hledám, – nocí tajemnou

se zářný dívá Sirius

a tu, hle, právě nade mnou

ten z dětství známý Velký Vůz...

Co vzpomínek mi v duši vznítil!

A nevzpomínat, těžko věru!

Kdes daleko, tam na severu,

tam doma, doma vždycky svítil

ten Velký Vůz tak jako dnes,

když v tichu spala rodná ves,

můj domov byl tam, rodný dům

i ti, kdo byli nad vše dražší...

A právě nad tou vískou naší,

již uspal táhlý lesů šum,

ten Velký Vůz vždy stejně plál,

tak plál a svítil jako dnes,

když tenkrát na prahu jsem stál

a poslouchal, jak hučí les.

Tak na prahu rodného domu

když stál jsem, vždy jsem viděl jej

a – bože, jak je dávno tomu? –

v svém srdci mráz a beznaděj

sám na prahu jsem smuten stál

a domů jíti jsem se bál,

kde sestra má, ta nad vše milá,

ten záhy svadlý, drahý květ,

tam v rakvi ležíc, doma byla

té noci tenkrát naposled...

A nebem tiše luna plula –

a tady spala věčným snem

ta drahá mrtvá, utonulá

ve věčna moři bezedném...

A upomínky sotva ztichlé

zas rozčeřily duši mou...

Jak duchů koráb tiše, rychle

loď ohromná se nese tmou

a vlny čeří se a dmou,

jde jedna za druhou a tříští

se o bok lodi, každá příští

vždy divočej’ a každou chvílí

to vzkypí výš a stále výš.

Tam dole na dně, neslyšíš?

v hlubinách moře cosi kvílí

tak podivnou, ne lidskou řečí,

a zdá se mi, tam někde zdola,

ó moře, hřbitovů všech větší!

z tvých hlubin že cos pláče, volá...

A zdá se mi, že vidím ke dnu

jak v rakev, jež je bez víka,

kam ve strašlivou chvíli jednu

s výkřikem člověk zaniká...

A ve světě to více není,

než kdyby ptáče ztichlo kdes...

Ó básníku, jenž v zamyšlení

v to moře se tu díváš dnes,

jen dívej se v ten šumný rej

a o životě přemýšlej,

ó vzpomeň těch, kdo tady byli,

jež osud v dálnou dálku táh’,

a kdo tu navždy zabloudili

v těch nekonečných samotách...

A cítím, pomalu se dní...

Hle, jiskry hasnou na moři

a kdesi v dálce dohoří

a zhasnou hvězdy poslední.

I moře tišej’ hovoří,

jak usnulo by na chvíli

a časem jen jak ze sna spíš

to z jeho hlubin zakvílí

a vzdychne si a ztichne zas.

To zaúpění a ten hlas,

ten vzdech a šepot uslyšíš,

však z tajemství, jež v sobě chová,

nepoví moře ani slova...

A na hladině dálných vod,

tam, s obzorem kde moře splývá,

se zjevil malý, tmavý bod.

A stále jak se rozednívá,

sklem viděti lze stožár dvojí

a plachty větrem vzedmuté.

Loď, zdá se, nepohnutě stojí

v tišině mrtvě nehnuté

a přece stále víc a víc

se menší, v dál se ztrácejíc,

až nepoznaná, beze jmena

se ztratí v obzor daleký...

Buď, lodi, v dáli pozdravena!

Buď, lodi, s bohem na věky!

Ó širé moře bez hrází!

Jak zapomenout na to ráno,

když z moře, které poléváno

je zlatem, slunce vychází!

Jak zapomenout na to jitro!

Jen jeden paprsk z toho dne,

jen jeden paprsk v moje nitro

a v duši mou kéž zapadne,

by pro všecky dny příští dál

jak dnes tam těšil, svítil, hřál!

Já jako byl bych ze sna procit’

k novému žití, taký jsem

měl omamný a sladký pocit

a díval jsem se s úžasem,

jak z klína vod, ze hlubin moře

se zvedá slunce, skvoucí div,

jak celý východ, krví hoře,

do nekonečně širých niv

lil světlo, záři, kouzlo, jas

a tisícerým ohněm svítil,

teď zlatem a teď krví zas –

a celý požár teď se vznítil,

jak démant by tam hořel samý

z vod nahoru a do vln shora –:

tak budilo se Slunce, Zora

tak zjevila se nad vodami.

A moře ohněm poléváno

jak celé když se rozhoří...

Jak zapomenout na to ráno,

na východ slunce na moři!

Já rád bych, ale neumím

vše říci tak, jak chtěl bych sám.

Mně chybí k tomu všecko, vím,

jen prázná slova podávám,

kde v každém žár by býti měl,

jenž v duši mé snad někde bude,

leč kterým tyto verše chudé

já prohřáti jsem neuměl.

Rybářská bárka proti nám

se blíží z dáli, druhá, třetí.

Tam stále nové vyhlédám,

a nad lodí teď racek letí.

V ty vlny zelenavě siné

loď naše ryje, k cíli chvátá –

tu pospolu dvě bárky jiné,

tam zase jedna, čtvrtá, pátá,

tam stožárů už celý les,

k nim blížíme se plným chvatem.

A májové to slunce dnes

polévá všecko jako zlatem,

že plachty lodi sté a sté

i vlajky, které s výší vlají,

se jako zlaté býti zdají.

Kam dřív se dívat, povězte?

A hle, tam za spoustami vod

cos bělá se jak světlý bod

a zcela nízko, při moři

jak pouhá linie se temně

pruh úzký zvolna vynoří –

ach škoda, jsme už blízko země!

Šest hodin ráno. Tolik krásy

se najednou tu zevšad hlásí,

že oko stěží uvyká.

Už blížíme se tedy cíli:

na břehu moře fantom bílý,

Benátky, – „città unica“!

Loď staví, kolem tichnou vlny.

Já hledím v obraz kouzla plný,

v ty krásné, staré Benátky,

jak v záři jitra zlatem hoří

a znovu obráží se v moři

to luzné město z pohádky...

Já hledím do té staré slávy

a nevím, zdali věřit mám, –

Benátky staré, buďte zdrávy,

jdu uzdravit si duši k vám!