V noci podzimní.

Zvoní hrana. – „Komu, matko, zvoní!?“

– „Už je po Andulce, už je po ní;

smrt se dotkla bělounkého čela,

a dušice k nebi odletěla!“ –

„Za tou duší rád bych, matko, letěl,

v blahou zemi nehasnoucích světel!

Srdce stydne...“ – „O zdraví dbej, synu,

a měj v mysli jen strast maminčinu.“ –

„Mám já v mysli jen Andulku svoji...

když je po ní, veta po pokoji;

bůh vzal radost, všudy děsné chlady:

nechci žíti, půjdu v mrtvých řady.“

„Až já umru, neplač pro mne, matko,

smutno tady, a tam bude sladko;

setři pot... což nic jsi neslyšela,

právě duše její zašuměla...“

Lampa kmitá, matka rubáš šije,

chladné plátno horké slzy pije,

a k hvězd kraji dušice dvě letí...

a noc krásná tak, že musíš pěti!